Hudba ve středověku

Existence hudby měla ve středověké společnosti odlišný charakter než má náš současný hudební život.

Ve středověku měla hudba své místo nikoli ve formě koncertního předvádění k pozornému poslechu, ale zásadně jako součást určitých lidských činností, do nichž byla zapojena, jimž sloužila a jimž se dokonale přizpůsobovala - ke specifické situaci patřila vždy specifická hudba. Někdy byla hudba součástí nepostradatelnou (v bohoslužbě, při tanci), jindy jen doplňkovou (pracovní činnost, družná zábava). Nepochybně přitom zvyšovala slavnostní účin (bohoslužba světské ceremonie) a jistě byla vítána a vnímána jako zkrášlení životních událostí, ale ze svého služebného a funkčního postavení se začala vymaňovat jen výjimečně teprve na sklonku středověkého období (vyspělé typy polyfonních skladeb).

Středověk také neznal pojem originálního hudebního díla, ba dlouho ani pojem skladby. Až do vrcholného středověku vznikala hudba převážně improvizací a ustalováním improvizovaného, hudební projevy se uchovávaly v paměti a šířily ústní tradicí, zpravidla s odchylkami, variantami a novotvary. Bylo je možné - a to i když, byly ve vrcholném středověku již zapisovány - dále obměňovat, opatřovat novými texty, podle možností a zvyklostí instrumentovat atd. Je proto pochopitelné, že většina středověké hudby má anonymní charakter. Hudebníci si byli vědomi toho, že vycházejí z tradičních vzorů, že volně disponují hudbou, která už existuje, a že se podílejí na jejím "kolektivním" vytváření a přetváření. Navíc podle dobových teologicko-filosofických představ byl zdroj hudby vlastně v Bohu, v harmonii božího řádu, a lidé byli pouhými nástroji v její konkretizaci; schopnost tvoření byla prohlašována za výlučně boží vlastnost.

https://www.elthin.cz/zajimavosti.php